Kopírováno z internetu, kráceno. Sedí to sem a souhlasím s tím...

Jan Sokol, filosof, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog a publicista, slaví osmdesátiny.

Proč česká média nepokládají školství a vzdělávání za příliš důležité? Vyplývá to z obsahových výzkumů, ale je to vidět i na první pohled.

Česká média kopírují poměrně silně zájem publika. A naše publikum má dojem, že to s tím školstvím není zase tak špatné, že tam vlastně není zásadní problém. Stejně tak politici, které zajímají věci nejdéle do příštích voleb, a vzdělání pro ně není – zatím – atraktivním tématem. Je pravda, že se dneska na to téma hovoří o něco víc než před nějakými deseti lety, je to ale často zájem krátkodobý, nesený naivní představou, že vzdělání je jen individuální záležitostí, jakousi investicí do vlastní kariéry. A to je strašný omyl, protože na vzdělávání je založena reprodukce celé společnosti.

Dalo by se to krátce vysvětlit?

Lidé se reprodukují tak, že se jim rodí děti. To ale ještě není společnost: do ní se vstupuje teprve osvojením jazyka a kultury a společnost se reprodukuje tak, že mladí přebírají její instituce. Samozřejmě kriticky, ale přece. Společnosti, které se o tuto reprodukci nestaraly, zanikly. Proto je to i prvořadý úkol státu.

Často říkáte, že ve vzdělávacím systému je rozhodující osobnost učitele. Jak si představujete kantora pro 21. století?

Řeknu to bonmotem: učitel musí mít děti rád a musí mít rád předmět, který učí. Tyto dvě věci jsou naprosto zásadní, všechno ostatní se poddá.

Postavení učitele ve společnosti je paradoxní: je to profese s ne zcela uspokojivým příjmem, avšak s dlouhodobě vysokou prestiží. Jak si tak nesourodý sociální status vysvětlujete?

Nízké platy ve školství jsou učitelská argumentace, není to úplně pravda. Platy ve státní službě jsou vždycky nižší, vždycky to představuje určitý problém, a učitelé si většinou stěžují na to, že nemají autoritu. Ale to všechny průzkumy dlouhodobě vyvracejí. Učitelé mají skutečně tak vysokou prestiž, že si ji mnohdy ani nezaslouží – to my učitelé víme sami nejlépe.

Ve školství po mém soudu nejvíce vadí rovnostářské hodnocení. To, že fůra lidí má učení jako vedlejší příjem v rodině, je v pořádku, ale mělo by se to poznat i na jejich platu. Ti skutečně dobří učitelé, kteří se dětem a škole věnují, by se měli zaplatit lépe. Ale to nejde udělat plošně, větší pravomoci se musí svěřit do rukou ředitelů škol. I když si uvědomuji, že tahle pravomoc může být zneužita, je to pořád lepší než dosavadní paušalizující a rovnostářský přístup, kdy je úplně jedno, jestli učíte dobře nebo špatně.

Máte hodně vnoučat. Jak vypadá škola, do které byste je rád posílal?

To nejcennější, co může škola dětem dát, je, že v nich probudí o něco zájem. Nemyslím si, že se dá dosáhnout příliš velkých výsledků tím, že navrhujete studijní plány a dokumenty. Ty mohou ve skutečnosti vypadat dost různě. Můj ideál by byl, kdyby si je každý učitel uměl přizpůsobit své osobě, tomu, co umí, co chce dětem předat.

Když se podaří probudit zájem, o znalosti už nikdo nemusí mít strach: ty si i dítě umí získat, pokud o ně stojí. Představa, že se děti ve škole dovědí všechno, je nesmysl. Plošného pokrytí současných vědomostí nelze dosáhnout. A my dodnes pracujeme se strukturou předmětů, která odpovídá klasifikaci věd před sto lety: máme fyziku, biologii, chemii, ale kupodivu pomíjíme třeba sociologii nebo psychologii, které před sto lety ještě nebyly etablovanou vědou.

Jak nejlíp probouzet v dětech zájem?

V tom to dnes mají kantoři těžké.... Škola ale může dítěti dát zažít úspěch. To je důležitá věc, člověk, který nedosáhne uznání od druhých, je celý život hodně poškozený, protože ten pocit každý potřebuje. A je chyba, když si ho někdo musí dobývat drzostí nebo surovostí na spolužácích.

Podle vás má škola klíčovou roli v tom, že tu dítě získá naprosto zásadní zkušenost se společností. V čem je to klíčové?

Děti do školy přicházejí velmi dobře naladěné, protože jsou zvědavé na svět okolo. A s dospělým světem se setkají poprvé právě v podobě učitelky. První cizí člověk, se kterým se tak seznámíte, vás poznamená na celý život jakýmsi „obrázkem“, co to ta dospělá společnost vlastně je.

Učitelé si málo uvědomují, že svou osobností vychovávají v dobrém i špatném mnohem víc než tím, co dětem lijí do hlaviček. Předávají obraz toho, jaká mezi lidmi platí pravidla, jak se k sobě chovají.
V eseji Antropologie výchovy a vzdělávání upozorňujete na to, jak eroze současné rodiny komplikuje život škole, která je často nucena přebírat její funkce. Jak si představujete ideálního rodiče, pokud jde o jeho vztah ke školnímu vzdělávání dítěte?

Určitě víte, jak už to tak v lidských věcech bývá, že toho nejlepšího se často dosahuje jen jaksi mimochodem. Asi nejlepší rodič je ten, který příliš nemyslí na vzdělávání, má děti rád a sám taky rád něco dělá. To je totiž nakažlivé. Naopak pokud se rodiče příliš zajímají o prospěch dítěte, nebo je dokonce stresují tlakem na příliš dobré výsledky, není to moc dobré. Rodiče ale musí mít ke škole určitý respekt. Platí zde stejné pravidlo jako kdekoli jinde: pokud se mi něco nelíbí na škole, tak to mám jít říci učiteli nebo řediteli, ne dítěti doma....

Tolik názor odborníka.
Teď můj vlastní, matky dětí předškolního věku: Doufám, že se v Kyjově podaří zrealizovat během krátké doby "alternativní školu". Viz "Škola na pohodu" v Hodoníně. Jinak se mnou budou mít učitelé a ředitel současné místní školy (Vlkoš)dost problém. Nepatřím totiž k lidem, kteří budou mlčet, tiše trpět a nechají své děti většinu dne "v ústavu", kde to nefunguje...